Caspian Ashforge

„Machýrek se srdcem na správném místě“

7

---

Základní informace

Hráč: Marco

Jméno a příjmení: Caspian Ashforge

Věk: 17 let

Datum narození: 9. dubna

Znamení zvěrokruhu: Beran

Váha: 72 kg

Výška: 170 cm

Faceclaim: Dave Franco

---

Životopis

Rodina

Caspian se narodil na poměry dobré rodiny důstojníka mírotvorců Lucienovi a zdravotní sestře Arlene. Nebyl plánovaný a vznikl jako výsledek krátkého románku před Lucienovým nasazením v nižších krajích. Když se po návratu dozvěděl, že má syna, postavil se k tomu čelem jako správný muž a Arlene si vzal za ženu. Nebyl to vždy úplně idylický a ideální vztah, ale tvořili příkladný pár hodné pověsti Lucienovi rodiny. Lucien je jedináček a poloviční sirotek, neb jeho matka zemřela při porodu jeho sestry, která zemřela několik dní po ní a jeho otec se s tím nikdy nevyrovnal. Nedalo se říct, že by měli s Caspianem zrovna vřelý vztah, neboť bez konejšivé ruky matky ho jeho otec vždy vedl tvrdou vojenskou výchovou s nadějí, že jednou dostojí rodinné tradici a vstoupí do řad mírotvorců.

Charakteristika

Caspian by se dal nejlépe popsat jako Váš klasický oblíbený kluk ze střední, který byl neustále v centru pozornosti, kterou si náramně užíval. Byl vždy vedený k tomu být vzorem pro ostatní, tudíž by se dalo říct, že je i dobrým vůdcem, který umí ostatním naslouchat. Umí ostatní povzbudit a nikdy nad nimi nezlomí hůl, protože by to znamenalo, že jako vůdce selhal a selhání se v jeho rodině netolerovalo. Co se jeho vzhledu týče, jedná se o pohledného mladíka s nakažlivým úsměvem a pronikavýma očima, ve kterých se zvládnete velice snadno ztratit. Co ztrácí na své poměrně malé výšce dohání svou hbitostí a rychlostí. Nedalo by se tedy říct, že je to nějaký svalovec, ale stačil by jeden pohled na jeho vypracovanou figuru, aby Vám bylo jasné, že na sobě dře a dře na sobě hodně.

Schopnosti

Mezi jeho hlavní přednosti bude dozajista jeho osobitost a charisma, se kterým dovede motivovat a vést lidi kolem sebe i v na první pohled bezvýchodných situacích. Je tím první, kdo se do něčeho pouští a tím posledním, co opouští hřiště. S tím se váže i první z jeho slabostí a tou je jeho neschopnost nechat někoho pozadu, napospas ostatním, což se mu v aréně dozajista vymstí. Další jeho bezespornou kvalitou je i jeho schopnost Vás přesvědčit uvěřit čemukoliv chce, abyste věřili, protože pokud tomu on sám věří, tak to prostě musí být pravda. Je velice cílevědomý a neumí prohrávat nebo se snad vzdát, vždycky se pokusí najít způsob, jak dosáhnout svých cílů. Co se praktických schopností týče, není to úplně nejostřejší tužka v penále, ale za všechny ty roky trénování se toho dost naučil o dovednostech přežití v přírodě, o bylinkách a jejich používání. Má k nim docela blízko, nejspíše po své mamince, která ho už ale nestihla o nich naučit více. Je velice hbitý a mrštný a nedělá mu problém se vyšvihnout do korun stromů, přelézt víceméně jakoukoliv překážku nebo uběhnout menší maraton, neboť je na fyzickou námahu zvyklý a má rád všemožné výzvy. Z výběru zbraní, které se za roky trénování v centru pro splátce naučil používat jednoznačně vyčnívá již klasický meč doplněný o nože a jiné sečné zbraně. Měl rád, když byla zbraň lehká a mohl se s ní hbitě ohánět. Stejně tak je poměrně schopným střelcem z luku a pokud by na to přišlo, tak i lovcem. Nejednou na jejich túrách do hor ulovil pro ostatní večeři a dělalo mu to vždycky hroznou radost. Ne snad přímo to zabíjení, ale pocit, že se postaral o ostatní.

Životopis

Caspianovo dětství bylo zpočátku poměrně idylické. Měl maminku, která ho měla ráda a starala se o něj a otce, který ho učil všemu, co sám znal a byl na něj náležitě hrdý s každým jeho úspěchem. Už odmala byl velice snaživé a zvídavé dítko, které neposedělo na místo a ač to občas jeho mamince přidávalo vrásky na čele, tak táta se ho vždy zastával, že rozbité koleno nebo pár modřin z pádu ho jenom posílí. Roky plynuly a Caspian se mohl těšit na novou sestřičku, mohl být jejím velkým bráchou, mohl jí ochraňovat, tak jak to sourozenci dělali. Namísto radosti se mu však svět otočil vzhůru nohama, když se jeho otec z nemocnice namísto se sestřičkou vrátil sám. Zlomený a poprvé v Caspianově životě ho vidět v slzách. Nechápal, co se dělo, nechápal, kde je maminka a jeho sestřička, a tak se s dětskou zvědavostí zeptá „Kde je maminka? Kde je sestřička? Čekají na nás venku?“ tato slova donutí otce strnout na místě, poprvé viděl, jak se mu klepaly ruce a jak nenacházel slov. Viděl pouze další slzu, které ztekla po jeho tváři, než se opět pokusil o svůj obvyklý tvrdý pohled, se kterým prohlásil větu, která v Caspianovi bude zřejmě rezonovat po zbytek jeho života. „Nepřijdou, už nikdy, jsou pryč“ v ten moment, jako kdyby se zbořil celý jeho dětský život.

Život pouze s otcem byl pro Caspiana náročný a mnohdy si připadal víc jak ve výcvikovém táboře než doma. Jeho otec se uzavřel do sebe, ale nikdy na sobě již nedal znát jedinou známku bolesti, žádný náznak slabosti. Tvářil se, že je všechno v pořádku i když Caspian moc dobře tušil, že hluboko uvnitř to byl zlomený muž, který se potřeboval ve svém životě na něco soustředit, aby ty bolestné myšlenky zahnal. Krom své práce, do které se jeho otec ponořil mnohem více, tak začal věnovat veškerý svůj volný čas právě Caspianovi a jeho přípravě na život. Mnohdy mu přišlo, že ho připravoval spíše na válku, ale nikdy neprotestoval, nikdy neodmlouval. Chtěl, aby na něj byl otec pyšný a aby na něj byla pyšná i mamka. Tak nějak věřil, že ho stále sledovala a byla mu nablízku. Bylo to právě i toto období, kdy se seznámil se svou novou kamarádkou Niké, která byla dcerou blízkého kolegy jeho otce mezi mírotvorci a když byl poslán do jiných krajů, zůstával Caspian právě u nich. Bylo jich v domě hodně, takže jeden další hladový krk se tam už ztratil. Její mamka byla hrozně milá a vždycky se o něj starala jako kdyby byl její, za což jí je do dnešních dní neskutečně vděčný. I s jejími sourozenci vycházel dobře, ale pouto, které vzniklo mezi ním a Niké bylo zkrátka jiné. Možná to bylo tím, že byli stejně staří, možná tím, že byli oba dva živější povahy, ale postupem času se pro něj stala něčím jako sestrou, kterou nikdy neměl.

Jak už se dalo očekávat, dětmi nemohli zůstat navždy a i přesto, že byli na škole nerozlučnou dvojkou, jejich cesty se měly nakonec přeci jen rozejít. Niké měla trénovat na hladové hry pod vedením své mamky a Caspian se měl po vzoru otce a rodinné tradice stát mírotvorcem. Byl to jeho osud, celý život na to byl připravovaný, ale… když ten moment nastal, něco jako kdyby se v něm vzpříčilo. Poprvé ve svém životě řekl svému otci ne, poprvé mu odporoval a neuposlechl jeho přání. Nemohl, nebylo to správné. Nemohl nechat Niké, aby šla do arény sama, nemohl jí opustit, když věděl o její nemoci. Někdo jí musel krýt záda, potřebovala někoho, kdo o jejím stavu bude vědět a kdo jí zvládne pomoci, kdyby se její nemoc ozvala v nesprávný okamžik. Čekal od svého otce zlobu, výčitky a nadávky, ale… žádné nepřišly. Ano, nejdříve nevěřil tomu, co mu Caspian říká, ale po chvíli, kdy si stále stál za svým a vysvětlil mu proč, něco jako kdyby se pro změnu hnulo v něm a po dlouhé chvíli ticha jeho otec pouze přikývl. „Tvá matka by na tebe byla pyšná, vidím jí teď ve tvých očích. Jsem rád, že jsem vychoval muže, který si umí stát za svým názorem, nikdy si to nenech vzít. Nikdy nenech nikoho, aby ti to vzal“ jeho slova byla pro Caspiana velkým překvapením, ale byl za ně rád. Byl rád, že ho jeho otec podpořil, že přeci jen v něm nějaká stopa po jeho matce zbyla. Hned následující den nastoupil do výcvikového střediska, kde Niké překvapil tak moc, že mu třískla násadou kopí do tváře, z čehož si odnesl malou jizvu na obočí a humornou historku, kterou s oblibou říká lidem na potkání. Trénovali spolu každý den, bez přestávky a ač nebyl hnán takovým zápalem jak jeho kamarádka, odmítal zůstávat pozadu. Pokaždé když jeden z nich něco dokázal, ten druhý ho musel dorovnat. Byli si těmi nejlepšími parťáky a pouto mezi nimi bylo stále silnější a silnější.

Jak ale roky plynuly a oni procházeli jednou sklizní za druhou, blížil se okamžik, kdy na ni nastoupí naposledy, a to byl i ten moment, kdy se očekávalo, že se přihlásí. Věděl, že se Niké přihlásí, trénovala na to celý svůj život a chtěla učinit své rodiče a kraj pyšné a on jí v tom plně podporovat. Slíbili si, že se spolu přihlásí, slíbili si, že se společně dostanou až do finále a na konci všem předvedou, jak se to dělá v druhém kraji. O čem ale Niké nevěděla byl slib, který dal její matce. Slib, který hodlal dodržet, neb jí byl zavázán za veškerou její péči, kterou mu za ty roky poskytla. Slíbil, že jí v aréně ohlídá a nedovolí, aby se jí něco stalo a pokud na to přijde, postará se, aby to byla ona, kdo se vrátí vítězně domů.