Ignatius Serpentis Whitefall

"Ostře sledovaná hvězda mediálního nebe."

10

---

Základní informace

Hráč: Cyllene

Jméno a příjmení: Ignatius Serpentis Whitefall

Věk: 28 let

Datum narození: 21. ledna

Znamení zvěrokruhu: Vodnář

Váha: 75 kg

Výška: 181 cm

Faceclaim: Cody Fern

Povolání: Mediální osobnost, sloupkař, model a make-up artist

Politické smýšlení: Záporný postoj - Neprojevuje

---

Životopis

Rodina

Svého otce Ignatius nikdy nepoznal. Nemá nejmenší tušení, kdo by to mohl být, a nikdy se po tom ani dvakrát nepídil. Jaký má smysl toužit poznat člověka, který očividně nechce být nalezen? Navíc, důvěřoval úsudku své matky. Pokud se s tím mužem nechtěla asociovat ona, z jakéhokoliv důvodu, proč by měl chtít on. Náhodná známost, přítel, spolužák, nezáleželo na tom. Byl rád, že nosí jméno matky. Ta si také, mimo něj, nikdy další dítě nepořídila a status jedináčka mu vždy plně vyhovoval.

Pokud jde o Ignatiovu matku, Zarya Whitefall byla výjimečná žena briskního intelektu, odvahy a vynalézavého ducha. Ignatius se jí narodil v jejích dvaceti letech, ale to ji nedokázalo zastavit, ji a její kariéru v oblasti vědy a technologií. Toužila bádat, pracovat na důležitých věcech, objevech, a to se jí také podařilo. Přicházela s neotřelými nápady, tvrdě pracovala, téměř do úmoru a kvůli tomu také zanedbávala, alespoň částečně, své mateřské povinnosti. Ignatius jí ale odpustil, vždy jí odpustil, když viděl, jak ožívá při práci na své vášni. Rád ji pozoroval, rád viděl, jak se směje, když ji napadne něco nového. Byla pro něj fascinující. Nechtěl být jako ona tolik, jako chtěl, aby byla šťastná. Chtěl vidět, kam to dotáhne, co všechno přinese lidu Kapitolu i Panemu. Vždy na ni byl nesmírně hrdý a žít v jejím stínu pro něj představovalo výsadu, ne potíž.

A pak se jí její práce stala osudnou. Po otravě, s největší pravděpodobností zinscenovanou vládou osobně, za účelem nevyzrazení výrobních postupů, se ze dne na den proměnila z inteligentní ženy na sotva mluvící, sotva chodící bytost, špatně si vědomou svého místa ve světě. Byla živá, ale její osobnost, její duše, mysl, nikoliv. Ve svých osmnácti letech viděl Ignatius svou matku zemřít, ačkoliv byla stále naživu. Její nesvéprávnost mu odkázala veškeré rodinné majetky, což byl opravdu mizerný světlý bod na konci ztráty nejbližšího milovaného člověka. Po jejím přemístění do ústavu na kraji města i společnosti se na tři roky Ignatius pohroužil do sebe. Nikdy nečekal, že zažije tak bolestnou, nepochopitelnou ztrátu.

Kromě matky jeho rodina čítala i babičku a dědečka, pochopitelně z matčiny strany, uzavřenou a nepříliš srdečnou dvojici, která se podílela na jeho výchově v raném dětství, ale nedá se říct, že by mu předali do života mnoho. Byli tam, když je jejich dcera potřebovala. Její rodiče si vydělali slušné jmění v oblasti architektury a stavebnictví, především při obnově Kapitolu po válce, stejně jako následnými rozumnými investicemi do nemovitostí, ale veskrze nebyli ničím příliš zajímaví. Jejích zájmem bylo umění a budovy, to však sdíleli především mezi sebou. Odchod prarodičů byl předvídatelný, mrzutý spíše než tragický.

V současné době Ignatius nikoho, koho by mohl označovat blízkým člověkem, nemá. Své srdce si chrání a ačkoliv si k tělu připouští slušný počet lidí, jeho nitro zůstává všem zapovězeno. Především proto, že napříč svým společenským působením neustále hraje nějaké hry a téměř nikdy není skutečně upřímný. Těžko tak hledat skutečné vazby.

Charakteristika

V Ignatiovi se skrývají dvě rozličné osobnosti - ta skutečná, rozčarovaná, unavená, je stále přítomná hluboko, hluboko pod povrchem. Ale protože je vidět zřídka a je ve své podstatě naprosto dokonale nezajímavá, není třeba si s ní dělat starosti. Podstatné je, jak působí na své okolí a to je něco docela jiného - šarmantní, charismatický, veskrze drzý a sarkastický lev salónů, "všude jsem byl a všechno znám". Má vtip, kterým dokáže urazit tak, že mu za to lidé ještě děkují. Perfektní pro prezenci v mediální sféře, která se mu stala vlastní. Užívá si pozornost lidí, nerad bývá sám, bydlí v klubech a barech a dokáže ocenit dobrou party. Rád tančí a promenuje se po parketu, miluje flirt. Umí si hrát na primadonu, předstírat, že není pravidelným rezidentem mnoha cizích postelí. K těm lidem nic skutečně necítí. Občas, po noci, která se zvrtne, mu trvá, než se dostane zpátky do své persony, ale zatím to vždycky zvládl bez ztráty květinky. Nakonec, po své proměně by nejspíš zvládl i nemožné. Působí velmi povrchně a marnivě, vzhled je pro něj základ, status je důležitý. Inteligencí na oko zásadně pohrdá, navzdory tomu, že u některých konverzací doslova umírá touhou člověka opravit, poučit, nebo se odvrátit a najít si aspoň špetku, ždibec opravdového rozumu. Má trpělivost. Musí ji mít, jinak by ve společnosti nepřežil. S nonšalancí zvládá i poznámky o své minulosti, má nacvičené fráze, které opakuje bez mrknutí oka. Narážky na matku jsou ošemetné. Dokáže se přes ně přenést, ale pamatuje si, velice dobře. A jako někdo s palcem na tepu města umí ničit reputace a ruinovat pověsti. Ve svém sloupku, nebo i prostou zmínkou před těmi správnými lidmi.

Co nemusí ani předstírat je obliba módy. Rád se pěkně, kvalitně obléká. Šílené trendy mu nevadí, ale ty nejvíc nesmyslné rozhodně nevyhledává. Kromě občasné práce modela se rád ukazuje na přehlídkách, po boku stylistů, a fušuje jim do řemesla, alespoň trochu, svým zájmem o make-up. V líčení vidí užitečné umělecké vyžití, proměnu, masku, za kterou je možné se schovat. Maluje sebe, maluje své okolí a milerád si za to nechá zaplatit. Jeho hlavní práce, stejně jako zdroj slávy a příjmů, tkví v médiích, novinařině. New Panem je jeho domovskou základnou, jeho sloupek má řadu nadšených čtenářů a obdivovatelů a psaní, i terénnímu průzkumu, věnuje značnou péči. A v průběhu Her také dennímu komentování událostí v aréně, což je poněkud hořkosladká pozice, která mu však nese značné uznání. Hry jako takové jsou mu vesměs lhostejné. Je to sportovní klání, co se jeho týče. Vůči krajům nemá přehnanou empatii - že jednou ročně umře přes dvacet dětí pro pobavení? Pokud je mu známo, denně někdo umírá, v krajích zrovna jako v Kapitolu. Kdyby měl namířit prst na původce zla, ví, na koho by ukázal a tam směřuje jeho dobře skrývaná nelibost.

Čemu nefandí jsou lidé, kteří se snaží dostat se mu blíž, rýpat do jeho života, stát se jeho součástí. Netouží po vztahu. Netouží po blízkém přátelství, nebo soucitných terapeutických sezeních. Příliš srdeční lidé mu lezou na nervy, zrovna jako nuda a řeči o politice. Navenek se, pochopitelně, tváří jako velký příznivec současné vlády. Jako by snad měl na vybranou, ve své nezáviděníhodné pozici, o které jeho běžní “přátelé” nemají ani zdání.

Alkohol pije společensky a velmi se drží, aby jeho účinků nezneužíval. Drogy vynechává, většinou. Kouří, aktivně. Sám sobě tím leze na nervy, ale je to zřejmě nejméně škodlivý způsob, jak chemicky ulevit nervům. Ovšem, provází jej poněkud nevítaný účinek jeho předchozích pokusů o sebevraždu a zneužívání všelijakých substancí - občasné halucinace. Obvykle v jeho vlastním domě, ale výskyt skutečně nemá pod kontrolou. Pokud se někdy chová jejich vinou zvláštně, přikládá vše opilosti nebo společensky přijatelným drogám. Tak moc vlastně nelže. Trauma si nepřipouští, i když ho stále čas od času o samotě přepadají depresivní a panické stavy. Nad vlastní morálkou raději mnoho nepřemýšlí, často se tváří být flexibilní jako kolo rulety. V některých věcech dovede být impulzivní, na jeho lžích však stojí celý jeho současný svět, a tak si většinou dává pozor na to, co dělá a co říká. Může si dovolit jen roztomilé, neškodné chyby. Ty velké by ho mohly stát pozici i život.

A nakonec, pokud jde o jeho vzhled, nikdo mu krásu nemůže upřít. Netají se tím, že ji podpořil plastickými operacemi, ty však v pravdě směřovaly spíše na zahlazení následků nezřízených let než na podporu jeho domnělé povrchnosti. Vždycky byl pěkný, a se znalostí stylu a makeupu zkrátka posunul svou “hru” na novou úroveň. Vcelku se nabízí otázka, zda ho předstírání toho všeho na konci dne neunavuje, ale pravdou je, že z jeho původní osobnosti po tom všem nezbylo skoro nic. Vytvořil si novou identitu, nového Ignatia, a když je ten ve chvílích domácí samoty umlčen, zkrátka tam nic nezbývá. Alespoň to si říká on, aby sám se sebou dokázal v relativním poklidu žít.

Schopnosti

Mezi Ignatiovy přednosti se v současné době nepochybně řadí jeho společenský rozhled. Ví, co se kde šustne, kdo s kým a proti komu, co se odehrálo tu a onde. Drby k němu proudí se všech světových stran a co nezpracuje do svého sloupku, to si nechává pro sebe jako zbraň nebo anekdotu pro vhodný večírek. Je zdatný v konverzaci, výborný tanečník a nepochybně obstojný milenec, soudě dle recenzí a vracejících se “zákazníků”. Nejen proto občas navštíví posilovnu nebo bazén. Nějakou kondičku a výdrž má, dokázal by ve slušném tempu zaběhnout delší vzdálenost, přeplavat menší vodní plochu, je schopen kliku i dřepu, pár kilogramů rovněž uzvedne, ale v žádném případě není bojovník. Nikdy se nepral, pokud se nepočítají jeho osobní démoni. Zbraně používat neumí, z pistole vystřelí leda naslepo, nikoho jen tak mezi žebra nebodne, lukem by si proděravěl vlastního nohu. Stravuje se všelijak, na to se rozhodně spoléhat nedá, k tomu kouří, pije, s jeho zdravím to není valné, ale rozhodně se najdou i horší “kusy”. Překvapivě dovede dobře šplhat a překonávat překážky, jako je například oplocení pozemku, na kterém klátil něčí manželku. Omylem. Také nemůže popřít umělecké cítění. Pro psané slovo, nepochybně, zrovna jako pro vzhled i make-up. Dokáže zručně obléknout a nalíčit sebe i ostatní, je mediálně zdatný, vynikající marketér, ať už chce společnosti “prodat” cokoliv. To provází ostrý jazyk, charisma a pohotová vyřídilka. Jeho síť kontaktů je navíc široká a snadno se mezi lidmi orientuje. Zkrátka ví, jak v Kapitolu efektivně fungovat a v džungli města se neztratí.

S tím také souvisí, že ačkoliv má povědomí o vědě, díky své matce, nehovoří o tom. Nevytahuje se se svým přehledem, pochopením, nedej bože s intelektem. Poznatky tohoto typu si nechává pro sebe, ale to neznamená, že tam nejsou. Bystrost mu zůstala, i přese všechny překážky, kterým byla vystavena. Všímá si věcí a souvislostí, vzorců, které běžný Kapitolan opomene, tím spíš jeho společenský kroužek. Je to užitečné a nebezpečné zároveň. Nepřežil by dlouho ve své roli, kdyby nedovedl uvažovat strategicky a alespoň trochu plánovat, přicházet s eventualitami a alternativami. Pamatuje si a leccos vydrží. Fyzicky i mentálně. Prožité zkušenosti ho zocelily dost na to, aby některé věci zkrátka přešel. Jaký to má na něj vliv, to je věc druhá.

Pokud jde o jeho talenty a koníčky, je mimo jiné zdatným hráčem na housle. Nerad to však používá pro obveselení davu. Je to něco soukromého, co si schovává pro více intimní příležitosti. Dovede obstojně kreslit, dokáže udělat tužkou a pastely pár koherentních skic. Zároveň, překvapivě, by dovedl ošetřit poranění, omezeně se vyzná v medicínské praxi. Především proto, že si mnoho nešťastných zranění ve třech letech svého bloumání vyzkoušel sám na sobě.

Životopis

V den, kdy se Ignatius narodil, panovaly v Kapitolu nebývalé mrazy. Nezvyk a chlad, obojí mělo mít i nadále místo v jeho životě. Svým příchodem udělal velmi omezenou radost své mladé matce, Zarye, která, ač si zvolila jeho narození, dobře věděla, že je budou čekat jisté těžkosti. Jako ke svobodné matce z dobré rodiny se k ní stáčely mnohé pochybovačné pohledy. Proč si malého Ignatia vůbec nechávala? A kdo je jeho otcem? Co hodlá, jako prostá kapitolská technoložka, dělat se životem svým i svého syna? Ignatius dodnes neví, zda na tyto otázky měla jeho matka kdy nějaké uspokojivé odpovědi. Dlouho společně žili u prarodičů, kteří jeho přítomnost akceptovali s jistou dávkou diskomfortu. Jako by tak docela nevěděli, co si s malým chlapcem počít. Jak s ním mluvit, nebo ho zabavit. Zvykl si na prarodiče hovořit spíše omezeně, jasně a jednoduše, nedávat svou přítomnost moc znát, nerušit je a nevyzvídat hlouposti. Od malička bylo jasné, jak bystrý a vnímavý je. Dokázal dobře číst v lidech i situacích, přizpůsobit se, kde to bylo potřeba, splynout s davem a chovat se dle očekávání. Zkrátka nevyčnívat. Všem ve svém životě, především své matce, se snažil nepřidělávat starosti a trápení. Hrál si tiše, rád si četl, dobře se učil. Výjimečně dobře. Jakmile byl jen trochu odrostlý na to, aby ho matka mohla nechávat váhavému oku svých rodičů nebo samotného, vydala se zpátky za svou prací a Ignatius měl tak mnoho času pro sebe. Většinou ho trávil ve svém pokoji, nad úkoly, denním sněním, hrou na housle, nebo čtením časopisů a magazínů, aby se dozvěděl něco o životech jiných lidí. Rád sledoval modely a modelky na stránkách, krásné, zářivé a jedinečné. Jeho matka mezitím, navzdory očekáváním, stoupala po žebříčku vědeckého a technologického světa ve městě. Byla inteligentní, smělá a přicházela se stále novými a novými nápady. Ignatius jen tušil, co dělá. Často byla pryč dlouho do noci. Ale byl rád, když ji viděl se usmívat.

Zlom přišel někdy v době jeho nástupu na akademii. Studiem se protloukal bez obtíží, nic pro něj nebylo příliš náročné. Brzy začínal zjišťovat, že ne každý to tak má. Ne každý zvládne to, co jemu připadalo jasné. A protože měl obvykle volné večery, doučoval. Zadarmo, protože o peníze neměla rodina Whitefallů nikdy doopravdy nouzi, ani když se s matkou konečně odstěhovali do vlastního domu a především když prarodiče eventuelně zemřeli, jen půl roku po sobě, a zanechali své jediné dceři po sobě celé dědictví. Díky svému doučování se Ignatius snáze seznamoval, trávil čas s vrstevníky, kteří měli bohatší společenský program a eventuelně do něj skrz tyto konexe byl také zasvěcen. Večírky, divoké party, alkohol, drogy, módní kreace a osobní vylepšení, šla mu z toho hlava kolem, ale bylo to něco nového. Jiný svět než stěny jeho pokoje a prázdnota domu. Necítil se jako outsider, ale součást něčeho. Dokázal si představit tak žít, eventuelně. Dělit svůj čas na klidnou práci a občasné povyražení si. Možná se zamilovat, mít rodinu. Vyhovovalo mu žít poněkud v ústraní a věřil, že jednoho dne potká lásku a štěstí. Vlastně nechtěl nic velkého, speciálního. Jeho matka byla pravým opakem. Dostala se až do nejvyšších postů v oblasti vývoje nových technologií a přičichla i k projektům, které zaštiťoval přímo prezidentský úřad. Ochrana arény pro Hladové hry, technické postupy při její administraci, bezpečnostní projekty Kapitolu. Její myšlenky byly nové, nákladné, ale setkávaly se s obdivem a přízní. Ráda o nich Ignatiovi vyprávěla, možná i více, než by dle utajení mohla a měla. Ukazovala mu své nákresy, nápady. A on ji obdivoval. Její inteligenci a jak z ničeho dokáže vytvořit funkční projekt. Nezáleželo na tom, zda to byla technologie určená proti krajům nebo splátcům v aréně, ideologie nezajímala pořádně ani jednoho z nich. Šlo jen o brilanci ducha. Toho si na ní vždycky cenil. Byl by spokojený, kdyby mohl stát opodál, nechat matku zářit a sám zkrátka být.

To určitě. Jako by snad někdo v Panemu mohl mít skutečně šťastný, ničím nerušený život.

Bylo mu čerstvých osmnáct let, když se to stalo. Telefonát do školy, Ignatia si zavolali. Paradoxně to byl velice krátký hovor - matce se stala nehoda v práci, bezvědomí, nemocnice. Netušil, o co se jedná, ale hned za ní vyrazil. Mezitím se z bezvědomí stalo kóma. Trvalo pár dní, než lékaři determinovali, že se matka setkala s nějakou neznámou substancí, nejspíš technickou kapalinou nebo něčím podobným, co její organismus zkrátka nesnesl dobře. Neprobíhalo žádné speciální vyšetřování, nehoda v laboratoři, nevydařený experiment a Ignatius to ani sám nerozporoval. Matka se mohla ve svých inovacích setkat s kde čím, nikdo pořádně nevěděl, ani nemohl, na čem neustále pracovala. Prostě nehoda. Týden, dva, a stále se neprobouzela. Ignatius seděl u její nemocniční postele každý den, dokud mu škola nepohrozila, že další absence mohou mít závažné následky. Pak tam trávil svá odpoledne. Byl jako tělo bez duše, nechápal, jak se něco takového mohlo stát ze dne na den. Poslední konverzaci spolu měli o jeho školním projektu, kam si zajdou na večeři, o chlapci, který se mu na jednom večírku zdál sympatický.

A pak se probudila. Byl to skoro zázrak - než vyšlo najevo, že už není tak docela sama sebou. Zarya, brilantní vědkyně, si nepamatovala ani své jméno, netušila, kde je, co se stalo a co hůř, i kdyby to věděla, neuměla by to pořádně říct. Její oči se nedokázaly zasoustředit, podivně cukala hlavou, neudržela v ruce lžíci. Byla naživu, ale nebyla tam, ne doopravdy. Její mozek, to nejcennější, co měla, byl zamlžený, pro ni dále nedostupný. Vydávala spíše podivné zvuky, gestikulovala. Když ji Ignatius poprvé viděl v takovém stavu, zlomilo mu to srdce a nedělal nic než plakal. Uvědomil si, rychle, že je na to sám, že už je na všechno sám. Využil finance, kterými nově disponoval, a nechal matku převézt do ústavu na kraji Kapitolu, na kraji společnosti, pro nepřizpůsobivé jedince bohatých rodin. Osoby s mentálními nedostatky, zvláštními tendencemi. A cítil vinu. Protože nejen že se o matku nemohl starat sám, ale vidět ji, každý den, by ho trýznilo. Nechtěl to dělat, zkrátka to nešlo. A za nemalou sumu se o ni mohli jiní postarat lépe. Krmit ji, šatit, udržovat při životě. Mnohokrát si říkal, zda by nebylo lepší, aby zkrátka zemřela. Ale ukončit její život nedokázal, navzdory tomu, že by si to nejspíš přála.

On sám zvládl sotva dokončit svá studia na akademii. Stálo ho to nemalé úsilí. Následně se stáhl ze společnosti, ode všech, zavřel se do svého domu a když se nesnažil vymyslet, co si počít, pil. Alkohol nikdy nebyl něčím, co by si oblíbil, ale zoufalá situace… Pil, trávil dny v deliriu, uklízel matčiny věci a zase je vracel na místa pod nápory viny a znechucení nad sebou. Chtěl mít svatý pokoj. To mu nebylo dopřáno. Za nějakou dobu si všiml, že se okolo jeho domu pohybují zvláštní lidé. Zahlédl je tu a tam. Slušně oblečení, nevýrazní, na Kapitol až příliš neutrální. Když vyšel na ulici, zpozoroval, že ti stejní se vyskytují tam, kde on. Dal si dvě a dvě dohromady poměrně rychle - dům byl sledovaný. Usmyslel si, že důvodem bude nejspíš matčina práce. Chtěl nějaký konkurent použít její závěry, její zkoumání? Rozhodl se neopouštět perimetr, s lahví v ruce stát na stráži, ale nikdy se nikdo nepokusil dostat dovnitř. Po nějaké době však pootevřeným oknem zaslechl něco, co slyšet neměl. Jediná věta, která mu stačila k pochopení, jak pomýlený byl: "Proč toho kluka prostě neoddělaj jak tu krávu, ať tu nemusíme každej den stát." Jedno přeřeknutí, hloupá chyba jeho hlídačů stačila, aby se mu rozsvítilo. Byli tam kvůli němu. Tohle by žádný sprostý konkurent neudělal. Ale někdo ano. Práce jeho matky byla nakonec pro vedení Panemu nejspíš důležitější, než si vůbec myslel. A vzhledem k utajeným projektům postupně došel k přesvědčení, které jím otřáslo - že matce někdo z kapitolského politického rybníčku ublížil záměrně. Nevystavila se toxinům sama, někdo ji otrávil. Nejspíš ji ani nechtěli zabít, jen ji zbavit jejího daru a toho, co věděla. Nikdy ho nezajímala politika. V ten moment začala. Obrátil své oči k prezidentovi a vládě. A čím víc nad tím uvažoval, tím víc dávala celá pomatená teorie smysl. Zvlášť když se dozvěděl, po značném pátrání, že i jiní vědci se vytratili ze svých postů, opustili dlouholetá pracoviště.

Jakmile si uvědomil, v jaké pozici se ocitl, pokusil se upít k smrti. Bez úspěchu, než dokonal své dílo, kdosi mu sehnal pomoc v podobě vcelku agresivního vypumpování žaludku. Zkusil to znovu a strávil týden v léčebně, což ho stálo nemalé peníze (především předčasné propuštění). Pil ve společnosti, v barech, to byl jeho problém, a kdyby měl hodnotit své kroky zpětně, nejspíš podvědomě toužil, aby mu někdo pomohl. Aby mu někdo řekl, co má, sakra, dělat, s tou dírou v samém středu jeho hrudi. Navíc, sám doma se nikdy nedokázal dostat na kritickou hranici. Skončilo to pláčem, odpadnutím, spánkem v deliriu a následně ohavnou kocovinou. Brzy si zmíněná společnost všimla, co dělá. A jak už je pro Kapitol typické, místo uvědomění si závažnosti jeho situace přišlo na posměšky a nadávky. Vtipy, které kolovaly v jeho části města. O ožralovi, neudržovaném budižkničemu, s přerostlými vlasy, nechutným odérem a láskou k lahvi. Bůhví jak se dovtípili i kdo je a ke komu patří. Jak hluboko rodina Whitefallů padla, doopravdy. Jistě se jeho matka zbláznila kvůli němu. Nepokusila se sama zabít? Génie přeci vždy provází jistá dávka šílenství. Ona alespoň něčím byla, on se ani nepokusil. Kam přišel, provázely ho vědoucí pohledy a špatně tlumený smích. Nedokázal tomu vzdorovat. Přestal pít (tak moc) a našel si něco silnějšího - drogy. Vyzkoušel kde co, i věci, které za žádných okolností zkoušet neměl. Ocitl se v pohroužených stavech mysli, v jiných dimenzích svého vědomí, s výpadky paměti. Občas se probudil a sám netušil, kde se vlastně nachází. Povídačky a drby o něm ještě získaly na síle. Pochybný fantom ulic, každý očekával, že se mu jednoho dne opravdu podaří to skončit a bude zkrátka po všem. Několikrát se zapletl i s mírotvorci, potíže měl kde tu, ale nikdy dostatečně vážné. Nějakým zázrakem se navzdory svým snahám vyhnul smrti, zatčení i bankrotu, což je víc štěstí, než by si býval zasloužil.

Tak to s ním šlo až do jeho jednadvaceti let. Den před svými narozeninami vzal hrst prášků, a jak se tak povaloval po náhodné podlaze, uvědomil si, že mu nevadí život. Vadí mu žít jako člověk, který už není. Vždy toužil po klidném, pohodovém životě, ale něco takového už nebylo možné. Chtěl zůstat skrytý, ani to se mu nepovedlo. Jeho plány se s matčinou otravou zhroutily jako domeček z karet a nemělo smysl držet se zuby nehty mrtvých snů. Potřeboval změnu. A tu taky udělal. Ze dne na den vyházel drogy a alkohol. Strávil přibližně dva týdny v křečích. Začal kouřit a zapálil celý svůj šatník. V průběhu jediného měsíce změnil vizáž, účes, styl, dikci mluvy, celou svou prezenci. Nakoupil nové šaty. Navštívil salony, poradce, stylisty. Nechal si několika plastickými operacemi odstranit pozůstatky nezřízených let v depresích, vyhladit vrásky, rozjasnit pleť, tu a tam něco poupravit. Na konci celého procesu by sám sebe skoro nepoznal. Díval se do něj ze zrcadla jiný člověk a on se rozhodl se jím stát. Zrovna tak zrekonstruoval dům, kromě jediné místnosti - bývalé matčiny ložnice. Tu nechal v původním stavu, zamkl ji a schoval klíč ze svého dohledu na utajené místo. A vyrazil do společnosti. Pokud ho někdo chtěl spojit s pobudou z minulosti, vypadal by jako blázen - ten oslnivý mladý muž, který se zjevil, snad s jeho jménem, mu nebyl ani trochu podobný. Jako by uplynulé tři roky byly pouhou iluzí. Znovu se začal objevovat ve na veřejnosti, našel svůj šarm a začal okouzlovat. Skrz laskavosti, finance i postel se probojoval do vyšších a vyšších kruhů, získával kontakty, vcelku chladně a bez milosti ke komukoliv včetně sebe. A jestli mu ze sebe samotného bylo někdy zle, nedával to najevo. Nakonec nebylo tak těžké upsat se New Panem na nižší pozici a díky své inteligenci se dostat dál a dál. Do povědomí, do obliby, a nakonec i do samotného plátku. Sloupek “Co na to Ignatius?” musel tvrdě prodávat a prvních několik otištění bylo nervy drtící, ale jeho společenské názory hýřily vtipem a brzy se uchytily. Byla mu nabídnuta i komentátorská účast na Hladových hrách, což si nemohl nechat ujít, ač asociace jména Whitefall s nimi byla pro zasvěcené nanejvýš zvláštní. Přes známosti se také odprezentoval jako model v několika reklamních kampaních.

A potom přišla změna režimu. Jako osobnost v médiích měl informace z první ruky a držel se od všeho stranou. Lhal by, kdyby řekl, že se mu se Snowovým pádem neulevilo. Zasloužil si, co dostal, ačkoliv jeho nástupce mu po chuti zrovna nebyl. V té “drastické změně” viděl silnou ironii, na oko však nedával nic znát. Sláva Evermorovým a tak vůbec. Myslel si, že to zvládne. Co mu mohli udělat, matce? Byla to stará záležitost. Navštěvoval ji zřídka, ale věděl, že se nezlepšuje. On neměl s její prací nic společného. A pak se, jednoho dne, objevila u jeho domu, rádoby potají, hlídka. Znovu. Ten den našel ve schránce dopis přímo z prezidentského úřadu a silně myslel na lahev vodky, když jej otevíral. Obsah dopisu byl formální, prostý jakýchkoliv emocí, ale význam byl jasný - prezident Evermore nabyl dojmu, že lidi, jako byla jeho matka, mezi které nyní čítal i jeho, je dobré si hlídat. Nedlouho poté se dozvěděl, že se objevily hlídky i u matky v ústavu a rychle se dovtípil, že si Evermore dost možná myslí, že některá tajemství zůstala stále odkryta jí, nebo jemu. A že mu na tom, očividně, záleží. Měl svá podezření. Měl tušení, co mají na mysli. Ale nemohl s tím udělat vůbec nic. Ani s neustálým, neochvějným pocitem, že nikdy není moc daleko od šibenice. Jen se dál smát, usmívat na celé kolo, a přesvědčivě hrát svou roli duše každého večírku.