"Kapitolská naivka"
1484
Základní informace
Hráč: Red
Jméno a příjmení: Ivory-Creed Milestone
Věk: 29 let
Datum narození: 30. září
Znamení zvěrokruhu: Váhy
Váha: 57 kg
Výška: 174 cm
Faceclaim: Margot Robbie
Povolání: vítězka 40. Hladových her, trenérka
Nástěnka
Životopis
Rodina
Benjamin Milestone strávil svá dětská léta v chudinské části druhého kraje, blízko hor a centra kapitolské zbrojnice a milice. Jako malý chlapec byl spíše drobný a bojácný, dokud se z něj rodiče nerozhodli vychovat vítěze, nebo alespoň syna, na kterého by mohli být pyšní. Joseph a Beatrice Milestonovi, hrdí přisluhovači Kapitolu, kteří se během války obraceli proti svým sousedům a nezdráhali se zradit I své rodinné příslušníky, se krátce po prohře vzbouřenců zasadili o přesun kapitolského vojenského vybavení a centra mírotvorců do druhého kraje. Joseph většinu svého života pracoval jako kameník a vydělával peníze pro svoji rodinu těžkou prací v kamenolomu, zatímco Beatrice zůstala ženou v domácnosti. Když se jim rok po válce narodil prvorozený syn Benjamin, nebylo obvyklé, aby lidé v kraji své děti připravovali na účast v Hladových hrách. Tato krvavá tradice se teprve budovala, a ani u samotných obyvatel Kapitolu se netěšila příliš vysoké popularitě. Prvních deset ročníků se splátci vozili do kolosea a bojovali spolu za velmi primitivních podmínek. Nevyužitého potenciálu této krvavé tradice si všiml až mladý Coriolanus Snow, díky jehož nápadům se z nepříjemné sledované stala zábavná show.
Tvůrci her začali ze třetího kraje dovážet pokročilejší technologie a umožnili tak pokroku ve vývoji rozsáhlých venkovních arén. Kapitolští obyvatelé projevili zvýšený zájem o sledování tohoto utkání, což umožnilo správcům státní pokladny investovat rozpočet do implementace nových prvků a výzkumu v oblasti biologických mutací.
Benjamin se do 16. ročníku rozhodl přihlásit dobrovolně. Pohlcen senzací a touhou po výhře, se nezdráhal zavraždit nevinné děti či vlastní spojence. O tři týdny později se z Kapitolu vrátil s čestným titulem vítěze Hladových her a s krví splátců na svých rukách. Během dlouhých týdnů v hornaté aréně, ve které měl oproti svým soupeřům značnou výhodu, zabil více než deset splátců vlastníma rukama. Při souboji s dívkou z desátého kraje přišel o oko, a ve finále málem vykrvácel. Jeho odhodlání však překvapilo mnoho vlivných osobností Kapitolu, a tak v posledních dnech získal léky, které mu umožnily svést závěrečný souboj s o dva roky starším chlapcem z prvního kraje. Slávou, kterou mu výhra přinesla, nemohl však zaplnit prázdnotu ve svém srdci. Začalo se okolo něj točit mnoho atraktivních dívek, ale on měl oči pouze pro jednu – mladou Dianu Hargreeves. S Dianou se sblížil během povinné školní docházky. Nejprve byli velmi dobří přátele, a než se Benjamin dobrovolně přihlásil, slíbil jí, že až se vrátí, stane se jejím přítelem. Jeho návrat byl však trochu komplikovanější, musel totiž o Dianino srdce bojovat. Zatímco ostatní dívky mu padaly k nohám, ona se zdráhala si s ním něco začít. Nakonec ji však přesvědčil, a ona se postupně strachu z něj a z jeho krvelačnosti zbavila.
Rok se s rokem sešel a pár se radoval z velké, médii sledované svatby, po které trvalo dalších pět let, než Milestonovi přivítali prvorozenou dceru a dva roky, než se narodil mladší syn. Holčičku pojmenovali jako Ivory-Creed, po kombinaci jmen Dianiných zesnulých rodičů, kteří zemřeli při nehodě v kamenolomi, a chlapci dali jméno Theodore. Oba potomci se ihned stali miláčky Kapitolu a sotva se naučili dát dohromady souvislou větu, už se jich ptali na spoustu otravných otázek. Benjamin a Diana se rozhodli své dvě ratolesti vychovávat k pokoře a k prokapitolskému smýšlení, k hrdosti být obyvatelem 2. kraje a možnosti zúčastnit se Hladových her se ctí a odvahou. S tím posledním jejich matka nikdy tak doopravdy nesouhlasila – Hladové hry vnímala pouze jako nutný prostředek k realizaci trestu za velezradu, ne jako zábavnou reality show. Její rodiče ji nikdy nenutili do Her trénovat a už vůbec se hlásit dobrovolně. Když se dozvěděla, jak vysoká je šance potomků vítězů dostat se do arény, souhlasila s jejich intenzivním tréninkem a zařekla se, že si k nim bude tvořit minimální pouto, dokud budou v přímém ohrožení.
V novostabě ve Vesnici vítězů s rodinou žili ještě Benjaminovi rodiče – Joseph a Beatrice, kteří před svojí smrtí sithli vyslovit přání, že by jednou rádi viděli oba sourozence na vítězném piedestalu. S Dianou nevycházeli, podle nich byla příliš slabá a chyběla jí kuráž. Celému uskupení vládl tvrdý režim Ivořina otce Benjamina, se kterým její matka sympatizovala, dokud se její bezmezná víra ve výchovu dětí do Her nezměnila ve skepticismus.
Ivory ke svým rodičům odjakživa chovala zvláštní neutrální vztah, přestože s matkou si byla o něco bližší, než s otcem. Byla pro ni jakýmsi majákem v temnotě, ale i přesto na ni většinu života měla neskutečný vztek. Přihlížela jejich trýznění a nikdy jim nepomohla, nebyla k nim nijak laskavá a nevěnovala jim téměř žádnou mateřskou lásku, když však obě její děty povyrostly, postupně se k nim pokusila najít cestu. Opět se v ní začla probouzet ta dívka, která se svého snoubence bála, protože viděla, čeho je v aréně schopný. Nikterak pozitivní nebyl ani její vztah s otcem, který spíše než jako jejich otec, vystupoval jako vítěz 16. ročníku Hladových her a trenér. Nejbližší osobou se jí stal mladší bratr Theo – chlapec s kulatým obličejem a se srdcem na dlani, často šikanován svými spolužáky, protože hanil jméno Milestone a neoplýval takovou silou, jaká by se od potomka vítěze očekávala. Ivory odjakživa cítila povinnost ho chránit před otcem I před Hladovými hrami a zároveň to byl první člověk, který jí projevoval lásku. Starali se o sebe, když byli zranění a pomáhali si, když ten druhý už nemohl. Kryli si záda v každé situaci. V aréně tvořili spojenectví spolu, dokud nezůstali poslední a Theo se nepokusil svoji starší sestru zabít.
Charakteristika
Při pohledu na Ivory byste rozhodně nepoznali, že se jedná o vítězku Hladových her. Vypadá na to moc křehce a nevinně, jako by se zdráhala dotknout se nože či někomu chladnokrevně podříznout hrdlo. Ivory je poměrně vysoká žena štíhlé postavy s bezchybnou alabastrovou pletí a symetrickým párem chirurchicky lehce upravených prsou, které jí společně se zbytkem nedokonalostí vylepšili doktoři po výhře ve 40. ročníku Hladových her. Po zádech se jí v loknách houpají světlé vlasy, jejichž čistá délka sahá téměř do půly zad. I o jejich vzhled se zasloužili přední kapitolští vizážisti, kteří ze špinavé blondýnky zvládli do pár týdnů udělat platinovou krásku. Podle všech genetických predispozicí je natolik atraktivní, že byste jen těžce hledali podobu mezi ní a jejími rodiči. Po matce zdědila pouze emeraldově zelené oči a po otci ostré lícní kosti společně se světlou hřívou vlasů a sadou povahových znaků, za které není příliš pyšná. Zato její mladší bratr Theodore, jakoby své matce z oka vypadl. Měl stejně hnědé kudrnaté vlasy, oříškově hnědé oči, kulatý obličej a drobnou, přesto atletickou postava.
Jako dítě bývala Ivory spíše soustředěná a tichá. Rychle se učila a na svůj věk byla poměrně nadprůměrně inteligentní. Autoritu vždy poslouchala na slovo a typicky dětské vlastnosti byste u ní jen těžko hledali, neb o jakékoliv normální dětství byla připravena. Odmlouvat znamenalo trest, otevírat si jakkoliv pusu či být drzá, vyústilo k odebírání privilegií a ke slovnímu napadání. Své rodiče poslouchala z čistého strachu a jakési touhy slyšet na svůj účet alespoň nějakou pochvalu. V přítomnosti svých rodinných příslušníků byla ta dokonalá dcera, správně vychovaná vnučka, na kterou je spolehnutí, zato ve škole záhy zjistila, že si k lidem může dovolit mnohem více. Objevila svoji temnou stránku, rodinné prokletí – pocit nadřazenosti, pozorování lidí z vrchu. Bylo lehké ostatní děti odsuzovat, protože ani zdaleka nebyly tak dobře připravené čelit soupeřům v aréně, jako ona. Svým drzým chováním hltala první doušky svobody. Pokora, se kterou se jí otec snažil vychovat, se poděla ta tam, když v mnoha aspektech převyšovala schopnostmi svých vrstevníků.
S postupem času, kdy se z dívenky měnila v mladou ženu, se spousta jejích vlastností přehoupla až v jakousi obsesi, potřebu, aby její činy byly neustále schvalovány. Z dosavadního akceptování nevyhnutelného osudu se začalo vkrádavými myšlenkami stávat odmítání. Věřila v Kapitol, a Hladové hry pro ni měly silný význam z hlediska historie a pokání krajů za vzpouru, přesto však v ní ožíval pocit, který by její otec pojmenoval jako slabošství, zradu své krve. Nechtěla zabíjet. Nechtěla do arény. Strašily ji některé vzorce chování, které si z Hladových her odnesl její otec. Jeho tiky, časté bezděčné otáčení vzad, špatné spaní. Než se její jméno poprvé zařadilo do osudí, byla přesvědčená, že nechce dopadnout jako on a už vůbec nechce, aby její mladší bratr, který s tréninkem teprve začínal, musel v aréně vraždit své vrstevníky.
S takovými myšlenkami bylo pro mladou ženu z druhého kraje, velmi těžké žít, zvlášť když se s nimi neměla s kým podělit. Ostatně jako dvanáctiletá poprvé pochopila, že pokud se se svým osudem rychle nesrovná, stane se tím, čím vždy pohrdala. Čím více trénovala, tím vyššího sebevědomí nabývala. Každý cvičný zápas se spolužákem, se starším protivníkem, v ní opět začal otevírat přístup tomu netvorovi, kterému se tento pocit nadvlády líbil.
Měla vlastní hlavu, názory, myšlenky, přesvědčení, s nimiž neustále bojovala, jelikož věděla, že jsou špatné. Zakazovala si brečet, ale v soukromí se občas neubránila slzám. Chtěla skutečně věřit, že je silná a nic ji nezlomí, přesto mnohdy cítila neskutečnou prázdnotu nebo naopak mučivý tlak na hrudi, se kterým jen těžko dýchala. Některé věci se zkrátka na dívku v hledáčku médií nehodily. Odjakživa pro ni bylo nejdůležitější chránit svého mladšího bratra a svůj krk. Někteří by tuto vlastnost mohli označit za sobeckost, s čímž by se netrefili úplně vedle. Vždy pro ni bylo těžké vybudovat si k někomu důvěru. V jejich rodině se příliš láskou ani vlídnými slovy neplýtvalo, a tak Theodore byl zřejmě jediný člověk, jehož ztráta by pro ni měla dopad. S matkou měla vždy poměrně neutrální vztah, ale musela jí přiznat některé povahové rysy, které nebyly v jejich rodině úplný standardem, zejména zájem a akceptování chyb či nedostatků toho druhého. Nikdy po nich nechtěla, aby byli perfektní. Možná když byli malí, byla k nim trochu chladná, protože se bála, že je ztratí, když však roky ubíhaly a ani jednoho do arény nevylosovali, dovolila si trochu pookřát a mít své děti skutečně ráda.
Velkým zásahem pro ni byla smrt mladšího bratra v aréně. Po skončení 40. ročníku Hladových her, do kterých byla s Theodorem vylosována, se u ní razantně změnily některé povahové vlasnosti získané při dospívání. Opět se z ní stala ta zamlklá poslušná dívka, která nejenže neodmlouvala, ona nebyla schopna jediného slova. Byla z ní jen prázdná schránka, zbytečný vítěz, který místo oslav a gratulací spal 17 hodin denně a potácel se jako tělo bez duše po vlastním baráku ve Vesnici vítězů, který byl pro jednoho člověka až příliš velký. Kapitol ji prvně nechal být, aby se z traumatu a ze ztráty bratra vzpamatovala, když se její stav nijak nelepšil, prezident Snow rozhodl, že ji dají dohromady v hlavním městě.
Z deprese a úzkostí se stala otupělost. Silné léky, která v Kapitole dostávala, záhy způsobily, že se stala velmi snadno zvladatelná. Byla tak mimo, že se často smála, chichotala se jako praštěná a člověk by z jejího pohledu mohl nanejvýš vyčíst, že je to naivní blondýnka. Její persona se od té dívky z arény velmi lišila, ale mnoho lidí to připisovalo ztrátě jejího bratra. Během několikaletého pobytu v Kapitole se stala závislou na morfionu, kterým ji Snow dopoval, aby ji mohl prodávat prominentním Kapitolanům. Věci, které během života s vlivnými muži zažila, má v mlze, ostatně jako roky trénování splátců do arény či vystupování na akcích.
Po dlouhých pěti letech fungování na prášcích se Snow rozhodl ji pustit zpátky do 2. kraje – už nebyla tolik žádaná, mezitím se vyrojilo mnoho dalších atraktivních vítězů, a ona, ačkoliv jí bylo pouhých 23 let, nebyla dle jeho slov nijak výjimečná či atraktivní.
Se silnou závislostí na lécích a na morfionu zamířila zpátky do své domoviny, kde se svépomocí pokoušela odvyknout. Několik měsíců nabírala zpátky svoji ztracenou sílu, dávala se dohromady a poprvé plně vstřebávala zážitek v Hladových hrách. Po dlouhém uvažování se rozhodla, že pro ni bude I nadále nejjednodušší nasazovat před lidmi tvář ubohé, hloupé blondýnky, jenž neví, která bije. Věčně šťastná, vděčná a milující kapitolská přisluhovačka. Taková byla její druhá tvář, kterou se po boji se závislostí, naučila světu ukazovat. Její pravá povaha zůstala tajemstvím, stejně jako to, co se skutečně v aréně stalo. Po zkušenostmi z Kapitolu přestala jakkoliv věřit, že věci, které se jí staly, byly trestem za rebelii vzbouřenců. Její prokapitolské myšlení se roztříštilo v momentě, kdy z osudí vytáhli jméno jejího mladšího bratra. Počítala s mnoha scénáři, ale rozhodně ne s variantou, ve které půjdou do arény oba dva.
Se svými traumaty žije poměrně statečně, pokud se to tak dá nazvat. Spoustu věcí si nepamatuje, některé kvůli lékům, jiné díky mozku, který se ji snaží před tou bolestí uchránit. Jsou však jisté okamžiky, které má před očima velmi často - krev nevinných splátců, různé tváře kapitolských mužů, kteří ji znásilňují, svého bratra, kterému z úst vytéká krev, moment, kdy ji otec nechává odvézt do Kapitolu a stejně tak I okamžik, kdy jí oznamuje, že o všem, co se jí tam bude dít, byl předem obeznámen.
Po výhře ve Hrách si odnesla spoustu různých spouštěče, které ji vrací zpátky do arény. Vysoké teploty ji přenáší na suchou půdu v Safari parku, ke korytu s vodou, která se setsakramentskou rychlostí vypařovala. Dusot nohou, který vzdáleně připomíná dusot africkýh zvířat, jí připomíná útok krvelačných žiraf. Specifická vůně potravin, která ji nutí přemýšlet, zda nejsou otrávené. Jakýkoliv chlapec, který jen vzdáleně připomíná kudrnatou hřívu jejího mladšího bratra. V okamžicích, kdy se o ni pokouší panický záchvat či naprostá ztráta sebekontroly, obvykle buď ztuhne, nebo si začne bezděčně způsobovat zranění – nejčastěji si nehty ryje do dlaní a těká bezútěšným pohledem kolem sebe. V těchto momentech o sobě většinou ani neví, jen se žene za nosem, dokud si nepřipadá v bezpečí. Většinu času tráví v posteli, ale dovede se donutit jít do společnosti, pokud po veřejném vystoupení může opět prospat několik dní vkuse. V období Hladových her trpí insomnií a ze všeho nejraději háčkuje nebo plete. Aby alespoň částečně vynahradila život všem splátcům, které kvůli závislosti nechala zemřít, pokouší se jim předat užitečné tipy do arény, většinou však s naprostým znechucením sleduje dobrovolníky z druhého kraje, kteří si myslí, že jsou lepší než všichni ostatní.
Nesnáší mužské dotyky, které ji vrací do spoře osvětlených místnosti s prominentními Kapitolany. Ne všichni ji využili k sexu, někteří po ní chtěli jen společnost u večeře, drahé popovídání, rozbor arény či jen doprovod na akci. Nic z toho však nezměnilo její pohled na muže a naprostou nenávist k dotekům, které sama neiniciuje.
Po nedávné smrti své kamarádky Malory, vítězky ze druhého kraje, která své hry zvítězila ve 43. ročníku, začala trpět neskutečnou vinou přežívšího. Popravy, s nimiž nový prezident narukoval na politickou scénu, ji jednou nohou vrátily zpátky do bojového modu. Změnilo se toho hodně. Už nebyla jednou z mnoha vítězek – nový prezident si ji zvolil jako jednu ze svých vycházejících hvězd. Nemohla se už tolik skrývat. Povedlo se jí přežít prezidentovu čistku, což vyústilo ve značných změnách v jejích povinnostech. Místo dětí ze druhého kraje bude muset trénovat i splátce z chudších krajů. Poslední třešničkou na dortu pro ni byla návštěva u Thadeuse Evermora, který ji začal vyhrožovat navrácením k nejstaršímu řemeslu, pokud se jí nepovede zázračně sbalit svého kolegu, Septima. S blížícím se 51. ročníkem je toho na ni dost. Krvavá řežba v aréně ještě ani nezačala, a ona už je zodpovědná za život osmi splátců a dalšího vítěze, kterého zrovna příliš nemusí.
Schopnosti
Comments